Novinky

Sociální demokraté by chtěli zahájit diskusi o ústavní ochraně vody. Návrh hodlá vypracovat ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD) a inspirovat se chce třeba na Slovensku. Tam úprava například znamená, že se nebalená voda nesmí vyvážet. Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) by byl pro, experti z Legislativní rady vlády však prý tvrdí, že vodu stačí „chránit“ obyčejným zákonem.

Tomana k tvorbě ústavní změny vyzvala zemědělská komise ČSSD. Ministr Právu potvrdil, že se věcí bude zabývat. „Samozřejmě že okolo toho proběhne debata,“ uvedl Toman. Ústava by obsahovala ustanovení, že voda si zaslouží nejvyšší ochranu. Konkrétní opatření by specifikoval zákon o vodách a vodním hospodářství.

V praxi by pak podle Tomana změna například zabránila tomu, aby se stát zbavoval pozemků, na nichž se nacházejí zdroje vody. Jejich zachování by mělo přednost také před jinými projekty, např. těžbou nerostů.

Předešlo by se tak sporu, který proti sobě na jihu Moravy postavil více než padesát obcí a těžaře štěrku. Ti dostali souhlas ministerstva životního prostředí. Místní se přitom obávají, že těžba zničí tamní podzemní jezero.

Důvodem ústavní ochrany je zranitelnost vody v souvislosti s klimatickými změnami a předpokládanými negativními dopady na životní prostředí. Vojtěch Bílý, mluvčí ministerstva zemědělství

Nápad chránit vodu Ústavou se zamlouvá i Brabcovi. „Osobně bych byl pro,“ napsal Právu. „Ale předběžně jsme oslovili některé odborníky z Legislativní rady vlády, kteří dávají přednost řešení této problematiky složkovými zákony, např. vodním zákonem,“ doplnil Brabec.

Slovenská Ústava zakazuje vodu z tamních vodních útvarů přepravovat přes hranice dopravními prostředky nebo potrubím. Zákaz však není absolutní a neplatí při vývozu pitné a minerální vody ve spotřebitelských obalech. Výjimka se vztahuje také na případnou zahraniční humanitární pomoc.

Podle českého ministerstva zemědělství by nám sousedé mohli jít příkladem. „Cílem by byla vyšší ochrana nenahraditelných přírodních zdrojů. Jednou z možných inspirací je právní úprava ochrany vody ve Slovenské republice, která je obsažena v její Ústavě a ve vodním zákoně,“ sdělil Právu Tomanův mluvčí Vojtěch Bílý.

Omezení monokultur „Důvodem ústavní ochrany je určitá zranitelnost vody, především v souvislosti s nastupujícími klimatickými změnami a předpokládanými negativními dopady na životní prostředí. Je nezbytné, aby stát chránil, udržoval a zachovával svoje zdroje jako vzácnou a nenahraditelnou surovinu,“ uvedl Bílý.

Návrh by se přiřadil k souboru opatření, kterými ministerstvo reaguje na sucho. Mezi ně např. patří omezení monokultur: plocha jedné plodiny na erozně ohrožené půdě nebude moci být větší než 30 hektarů. Týkat by se to mělo asi 600 tisíc hektarů polí.

Změna by měla být platná od roku 2020. Ochrana vody by se mohla dočkat ve Sněmovně podpory, podle šéfa poslanců ČSSD Jana Chvojky však není nutné kvůli tomu měnit Ústavu.

Důležité je, aby to nebylo jen právě prázdné plácnutí do vody, ale skutečná ochrana. Jan Čižinský (KDU-ČSL), poslanec výboru pro životní prostředí

„Je jasné, že tato problematika je pro naši republiku zásadní. Do Ústavy by se ale mělo sahat jen v opravdu výjimečných případech a ochranu přírodních zdrojů již zakotvuje stávající znění článku 7 naší Ústavy. Nicméně debatě se nebráním,“ napsal Právu Chvojka. Připomněl tak větu z Ústavy: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“

Podobné stanovisko zaujala i předsedkyně výboru pro životní prostředí Dana Balcarová (piráti). Podle poslance výboru pro životní prostředí Jana Čižinského (KDU-ČSL) je podstatné, co by návrh obsahoval. „Důležité je, aby to nebylo jen právě prázdné ‚plácnutí do vody‘, ale skutečná ochrana,“ uvedl pro Právo.

Za „blbinu“ označil návrh předseda ústavně-právního výboru Marek Benda (ODS). Proti je i poslanec z výboru pro životní prostředí Josef Kott (ANO). „Domnívám se, že voda jako národní bohatství je chráněna vodním zákonem. Není mi známá skutečnost vývozu pitné vody z ČR, a proto nebudu podporovat návrh,“ napsal Právu.

Zdroj: Novinky čtvrtek 7. února 2019, 9:35 Karolina Brodníčková, Právo

Zřejmě žádná jiná komodita nezdražila od začátku 90. let v Česku tak výrazně jako voda z kohoutku. Letos v lednu stoupla podle Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) její cena ve srovnání s loňskem v průměru o dalších sedm až osm procent a pohybovala se v průměru už kolem 80 korun za metr krychlový. Za posledních 23 let tak zdražila voda stonásobně. Ještě v roce 1990 se totiž platilo za kubík vody pouhých 80 haléřů. Zatímco ceny kohoutkové vody se prudce zvedly, její spotřeba postupně klesá.

Výměna ministrů jednotlivých resortů naší vlády s sebou přinesla mnoho změn. Vzhledem k tomu, že se ministrem zemědělství stal dosavadní šéf Potravinářské komory (PK ČR), a s sebou na ministerstvo vzal svou dlouholetou tiskovou mluvčí Danu Večeřovou, začala škatulata i na podřízených pozicích. Od 11. července je novou tváří tiskového odboru Jarmila Štolcová, bývalá manažerka společnosti Foodservis, která na sebe během krátké doby od jmenování do funkce strhla nebývalou pozornost. Dnes totiž na oficiálním portálu PK zveřejnila velmi kontroverzní stanovisko o nabízení kohoutkové vody v restauracích. Podle ní si můžeme o bezpečnosti kohoutkové vody jen nechat zdát. Jak je to doopravdy, jsme začali ihned zjišťovat u dodavatelů pitné vody a požádali jsme o vysvětlení i samotnou Jarmilu Štolcovou. Boj Davida s Goliášem začal (po kolikáté už?). Kdo je kdo v tomto příběhu, nechám na vás…

Podle zprávy OSN „nyní více lidí umírá kvůli požití kontaminované a znečištěné vody než kvůli všem formám násilí včetně válek“. OSN uvádí, že každý den jsou do řek a moře vypuštěny dva miliony tun odpadu — zemědělského, průmyslového a také z domácností, čímž se šíří nemoci a ničí ekosystémy. Každých 20 vteřin zemře jedno dítě ve věku do pěti let na nějakou chorobu přenášenou vodou. Achim Steiner, výkonný ředitel Programu OSN pro životní prostředí, řekl: „Pokud má svět prosperovat, ... musíme společným úsilím najít nějaké přijatelné a zodpovědné řešení problémů týkajících se odpadu.“

Na indického vodního muže překřtila média Rádžendru Singha, nositele letošní Stockholmské ceny za vodu, známé jako „vodní nobelovka“. Rádžendra vystudoval medicínu, ale když rozběhl svou praxi na venkově ve státě Rádžastán a poznal potřeby místních obyvatel, rozhodl se změnit kariéru. Největším problémem místních lidí podle něj nebylo zdraví, ale voda, především pitná.

Rádžastán leží na severovýchodě Indie. Polovinu zabírá poušť a polopoušť, druhá část je sice zelenější, ale i tam zasahuje tzv. dešťový stín a dlouhé měsíce neprší.

„Když jsem začínal, prostě jsme hledali možnosti zajistit lidem pitnou vodu, ale rozrostlo se to,“ říká „vodní muž“ s úsměvem. Při důkladnějším zkoumání problému zjistil, že podzemní voda v regionu je prakticky všechna spotřebována na zavlažování, ale nestačí. Nedostatek vody se projevoval v nízkých výnosech polí, řeky se změnily v potoky, lesy vyschly a ustoupily a lidem z venkova, pokud se chtěli uživit, nezbylo než odejít do měst.

Rádžendra byl ovšem nejen lékař a vnímavý pozorovatel, ale i milovník historie. A tak se rozpomenul na knihy popisující dávné zemědělské praktiky. A začal podle nich jednat. Přesvědčoval lidi, aby na svažitých úhorech postavili malé hráze. Tak vznikly sice mělké, ale hojné rybníčky, v nichž se během monzunů zachytila a nashromáždila voda, která by jinak odtekla do údolí a krátce rozvodněnými řekami pryč z kraje.

Voda v Rádžendrových nádržích sice nevydržela celou „suchou“ sezónu, ale vsákla se do půdy a postupně obnovila hladinu podzemní vody. Prosté, ale účinné. Indická média tvrdí, že díky jeho úsilí se zastavil exodus lidí z tisícovky vesnic Rádžastánu.